23. 3. 2012

O pět tisíc let dlouhé historii počítačů 1: Písmo

lascauxV poslední době se vyrojily nekonečné diskuse kolem “post-PC éry”, všichni šílí kolem tabletů, čteček e-knih a podobně. Je tohle opravdu ta konečná, úžasná vše-už-teď-měnící revoluce? Anebo jenom další kolo v tisíciletí trvajícím hledání možností ukrytých v našich hlavách? Tak se na to podívejme přes směs historie, kognitivní psychologie a ano, i špetku tajemných ingrediencí Applu.

A nebudu se s tím mazat, dneska začnu rovnou od Adama.

Jestliže člověka něco zásadním způsobem odlišuje od zvířat, pak je to schopnost abstrakce. Chcete-li, schopnost oddělit myšlenku, koncept, děj od materiální podstaty. Když se pravěký lovec (Adam?) vrátil domů, mohl povykládat všem co zažil, co je za kopcem, jaké nasbíral zkušenosti. Ostatní tam nemuseli být. Dokázal svou zkušenost přenést na jiné místo, do jiného času. Tu pak mohli využít všichni další lovci. A nejenom dneska – třebas i za rok, nebo za několik generací. Řeč, kterou prý známe nějakých 200 000 let byla zásadním převratem, který udělal ze středně velikého ne moc ozubeného či odrápovaného savce nejnebezpečnější druh na planetě.

HS_historie

Revoluce první: Písmo

Když jsem v předchozím odstavci napsal “několik generací”, trochu jsem přeháněl. Dodneška sice některé primitivní kmeny mají rodovou povinnost vykládat si příběhy svých předků, ale všichni víme, jaká je spolehlivost ústního podání. Zvláště pak po letech. Takže není divu, že lovci a sběrači nikdy nepředvedli žádný závratný kulturní vývoj. Navíc, tyto živé knihy kmenové moudrosti často kosily nemoci, dravci a nositelé jiných mouder…

Zemědělství už bylo jiné kafe. Najednou bylo třeba počítat – co sníst, co nechat na osivo. Hlídat počasí, roční období. Práce se musela složitěji dělit mezi řemesla a samotnou práci na poli nebo u skotu. Navíc, začalo jít o půdu. Pokud se lidé nechtěli neustále vzájemně zabíjet, bylo potřebné si udělat pořádek v tom, kdo co vlastní. Co může zdědit. Co vyženit… Není proto překvapením, že nejstarší písemné záznamy pocházejí z kolébek zemědělství: údolí Nilu, Středního Východu a Číny. A jaké překvapení – drtivou většinu nejstarších písemností tvoří – obchodní záznamy. Počty pytlů, nádob, zvířat. Takoví Sumerové celá staletí pomocí písma zaznamenávali pouze stav královských amfor s vínem než přišli na to, že pomocí písma se dá psát i poezie.

Zde se poprvé setkáváme se zajímavým jevem: lidé mají zpětně materializovat (napsat), co se jim odehrává v hlavě. Přitom mohou použít různou logiku: namalovat o co jim jde (zvíře, předmět, činnost). Mohou přiřadit znaky zvukům. Anebo si vymyslet úplně specifický systém (egyptské záznamy obsahují v podstatě jenom souhlásky – samohlásky se v řeči lišily podle nářečí). pictogramtocuneiformBuď jak buď, zpočátku jasně vedly ikonografické systémy – odvozeniny obrázků. Typickým dodneška přeživším systémem je čínské písmo. Průšvih je zde jasný: postupně vznikají desítky a stovky znaků. Pro zvířata. Nástroje. Zbraně. Lidi. Činnosti… Dnešní čínská abeceda jich obsahuje na 4 tisíce. Takže tyto civilizace zatím nečeká žádný zásadní skok – písmo-nepísmo. Důvod je prostý: pořádně číst a psát umí jenom hrstka písařů. Dokonce i drtivá většina aristokratů či obchodníků, kteří by si vzdělání mohli dovolit, je v lepším případě pouze pologramotná. První systémy písma jsou tedy těžkopádné, složité a málokdo je umí přečíst – natož napsat. Je to nakonec opět vidět v dnešní Číně. Děti se tam učí číst a psát do 13-14 let a stejně neopouštějí školy plně gramotné. I přes povinnou školní docházku je pak celá země co do gramotnosti až na 101. příčce celosvětového žebříčku.

Opravdovou revoluci přinesli do písma někdy v devátém století před Kristem kdo jiný než – Řekové. Nejenomže přidali k fénické abecedě samohlásky. Za zásadní se dneska považuje i zavedení psaní zleva doprava. Samozřejmým důsledkem (při převládající pravorukosti) bylo zjednodušení psaní. Ale podle všeho to má silný pozitivní vliv i na zapamatování textu, orientaci v něm a dokonce jeho pochopení. Zásadním průlomem se ovšem stala hlavně demokratizace vzdělání. Najednou nebylo potřeba pro plnou gramotnost až tak mnoho úsilí. Nakonec naše latinka je také pouze odvozeninou řecké alfabety o 24 znacích. A zvládáme se ji naučit kolem šestého roku života za nějakých deset měsíců – a to vedle počtů, malování a nauce o všehomíru (prvouky) ;-) .

Takže první lekce z materializace toho co máme v hlavě zní: První významové metafory – tedy přenášení reálného světa do znaků – se prostě odpíchly od toho, co už bylo známé. Všechno to začalo malováním skutečných předmětů. Trvalo celá tisíciletí, než se lidstvo dopracovalo k systému, který zřejmě nejlépe vyhovuje našemu vnímání. Nakonec – i tento text, stejně jako Shakespearovy sonety, Sbírka zákonů, či manuál k Visual Basicu – to vše se skládá pouze z pár desítek písmenek, deseti číslovek a pár interpunkčních znaků. Tento systém měl zásadní vliv na rozvoj západní civilizace postavené na poznání (klidně si tomu nadávejte technokracie ;-) ).

Já vím, latinka není na světě jediná – ale až po kmérské písmo se dá původ všech hláskových abeced vystopovat zpátky k těm samým Féničanům, u kterých se (opravdu unikátním způsobem) inspirovali Řekové. Abychom ale nezpychli - jedním z nejnovějších a nejmodernějších písem na světě je korejské. A ne v Číně, ale právě v Koreji objevili přesně to, co Gutenberg v Evropě. Jen chvíli před ním. Ale o tom až ve druhém pokračování.

Příště si ukážeme, jakou navazující cestou si za poslední asi tři tisíciletí musel projít zásadní nosič lidkého poznání: knížka. A pak se v třetí části dopracujeme k počítačům. Což je ovšem příběh zatím stále s otevřeným koncem. Ale jak se zdá, opakujícím se průběhem.